Toulání kolem vody

Zveřejněno: 4.4.2019 v 18:50 , Autor: Ivo Novák Revír: KLABAVKA 2 A (KLABAVA) , 20 Kč od 5 čtenářů

Toulání kolem vody

Aneb návrat k rybaření

Kapitoly článku

Myslíte si, že se dá ze dne na den odložit rybářský prut a skončit s rybařením?  Já si myslel, že to možné není, že člověku se rybářská vášeň dostane pod kůži a nenechá rybáře, aby vše odložil do kouta a nechal pavouky, aby pruty opředly pavučinou. Byly roky, co jsem měl víc jak dvě stovky docházek k vodě. Každý týden jsem několikrát vyrážel zkoušet nové mušky, vymýšlel nové vychytávky a jak jsem se probudil, už jsem myslel na to, kam na ryby pojedu a co budu chytat. Znal jsem každý kámen v potoce, stanoviště ryb, kde který pstruh bydlí, jak a čím ho přelstít. Najednou se vše stalo nějak monotónním a mě to k vodě táhlo čím dál méně.  I když ryby od vody nenosím, jen občas rybku pro chuť měl jsem možnost srovnávat rok od roku stav zarybnění a kolik ryb kde v jakém revíru v okolí je. Ryb ubývá rok od roku. Obzvláště na pstruhových revírech je situace s potočákem rok od roku horší. V mé srdeční říčce Klabavce se prohánělo několik mrňousů, lipani skoro vymizely i když se sem vysazovali v dřívějších letech ve slušném počtu.

Nějaký pstruhový stoják, kam by se nasazovali siveni a duháci, v mém okolí není i když Dobřívský Hamr je vodou, která by klidně pstuhovým stojákem mohla být. Klidně i mimopstruhovým. Však by si rybáři v okolí aspoň měli co chytit i na položenou. Jako rybářská stráž mám možnost nahlížet do úlovkových listů rybářů a tak mám alespoň částečný přehled, odkud se kolik ryb nosí. Když se nasadí, hladový rybáři se sjedou ze širokého okolí a tam, kde jindy člověk potkal pár místních, je najednou plno a kapři pěkně mizí den co den po dvou kusech. Jak dlouho?  Týden, čtrnáct dní, měsíc a šou končí. Občas se dosadí, když se konají nějaké rybářské závody. To se ví, že se to rozkřikne, že se sypaly ryby a den po závodech už je zase u vody rušno. Ono to nelze rybářům vyčítat. Nikoho nebaví sedět celý den a koukat na čihátka jak se houpají ve větru a ani se nepohnou. Zkrátka rybářů je hodně, ryb ubývá a rybařina už není to, co bývala.  Když si může rybář za sezonu odnést od vody přes 700 kusů ušlechtilé ryby tak se není čemu divit. Třeba jednou začne platit to, co třeba zavedli na sportovní vodě u Colloreda Mansfelda.  Jedna povolenka na 40 ušlechtilých ryb ročně. To přeci musí rybáři bohatě stačit. S dravci je to obdobné. Prvních 14 dnů po zahájení se přebere co v revíru je, co dorostlo na lovnou míru a pak se tahají už jen štíhlata. Píšu o revírech v mém okolí. Jinde je to třeba jinak.

 Rybářská vášeň zcela vyhasla a já na konci roku odevzdal povolenku a do dubna si dal na rozmyšlenou, jestli si koupím povolenku a budu dál rybařit. Párkrát jsem si zajel i na soukromé revíry a i když jsem ryby lovil, tak to potěšení z lovu se ve mně neprobudilo a já rybaření pověsil na hřebík. Jen když jsem se šel projít třeba kolem potoka s fotoaparátem, tak jsem se občas zastavil u tůně a koukal, jestli neuvidím nějaké kolečko na hladině a vzpomínal na pěkné chvilky, co jsem tady prožil. Kolem potoka se toulám dost často. I tu placku rybářské stráže nosím sebou, ale rybáře nepotkávám. Je to spíše výjimka, že potkám někoho z místních koho znám. Jen v době prázdnin je trochu živo a to když pak vidím v úlovcích zapsané dva potočáky 25 cm tak je mi ještě víc smutno. Dva roky mi rybaření vůbec nescházelo. Dál jsem si pročítal časopis Rybářství, občas koukal na nějaká videa, klábosil o rybách s přáteli. Občas i nakoukl co je ve světě rybaření nového, ale ten pocit který by mě táhl k vodě, se nedostavil.

Vše se zlomilo třetím rokem. Pár sezení s přáteli a klábosení o sumcích, kaprech a parádních pstruzích na Ohři, jak super bylo na Otavě v Květoňově na Vltavě a já už zase brouzdal po internetu a vybíral prut na UL přívlač.  Rybáři z Holoubkova mě vzali pod svá křídla. Stačilo zavolat Milanovi, že bych chtěl povolenku a za pár dní už jsem měl mimopstruhovou povolenku a nedočkavě uháněl ve své stařičké faldičce k potoku zkusit okouny. V hlavě jsem si sebou vezl vzpomínky na jednotlivé tůně a ryby co jsem v nich nachytal.  Zase úplně jiný pocit, který jsem neznal. Bylo to těšení, ale i nejistota z toho, jaké to tam po těch letech vlastně bude. Už to že jsem se prodíral k vodě metrovými kopřivami a trním naznačovalo, že revír nebude zřejmě často navštěvován. Cedulka s označením revíru vysela na stejném místě, i když k tomu, aby upadla, moc nechybělo. Přečíst se dala a tak zapisuji a hledám nějakou pěšinu k vodě. Trochu hledání kudy k vodě a stojím na místě, kam jsem jezdíval velice rád.  Bývali tu kapři, tloušti, plotice, krásní okouni. Trochu se to změnilo, ale vracák při levém břehu zůstal. U pravého břehu kde stávali okouni, byly ale naplavené větve a zřejmě mělčina. Tam už okouni stát nebudou, ale vracáček přede mnou byl jasným top místem.  Nahazuji, micro nymfu zelené barvy. V tom odstínu co okouni rádi. Hned po dopadu drbanec, druhý a už je okoun na prutu. Šmudlík 15 cm. Série 10 náhodů , 9 šmudlíků skóre.  Okounci brzo přišli na to, že nymfička není k jídlu, nebo se přesunuli a vracák jako by byl bez ryby. Převázal jsem na 1g splávek, nastražil bílé červy a hrál si s perlíny. Těch tu bylo také dost, ale něco zajímavého, něco jiného se neudálo. Prodírám se dál po potoce.  Druhá tůň.  Sem se chodilo na úhoře. Bývala tu hloubka, pěkný vtok, ryby bývaly i u výtoku. Převážně jelci.  Nastavuji hloubku půl metru a splávek leží na vodě. Tůň zanesená jemným blátíčkem, mělká, bez známek že by tady nějaká ryba byla.  Tůní je na potoce spousta. Chodíval jsem sem rád, ale teď vše zanesené, ponuré, bez života. Po dvou hodinách hledání toho pěkného co mě sem táhlo odcházím s pocitem beznaděje, že by se ty pěkné časy mohly někdy vrátit. Jestli nepřijde velká voda a nepropláchne potok, není naděje, že by tady bylo zase živo a ráj pro rybáře.  No to ten návrat do rybaření pěkně začíná.

Koncem týdne vyrážím na další vycházku. Tentokrát do Hrádku pod jez. Jez je hranicí mezi pstruhovým a mimopstruhovým revírem. Samozřejmě že jdu chytat pod jez na mimopstruhovou. Znovu ten pocit neznáma jak to tady bude asi vypadat. Vláčecí proutek vyzbrojen tentokrát 2g jigovou marmyškou s olivovou nymfou.  Voda nad jezem se zdá čistá, ale co to. Všechna voda mizí do náhonu malé vodní elektrárny. Na jezu prkna aby zabránili vodě téci přes jez.  Brada mi málem upadla, když jsem uviděl suchý jez. Louži pod jezem a místo říčky Klabavky jen zarostlou džungli. Nevěřil jsem vlastním očím. Tak tady pánové zmizeli několik set metrů revíru. Tady prostě Klabavka zmizela. Náhon vede přes soukromý pozemek do pěkného rybníčka . Tady asi i končí všechny ryby z Klabavky. Chytalo by se tu pěkně, ale po soukromém pozemku neradno chodit. Přístup k vodě by ale měl rybář mít zachován, ale ona tu vlastně už voda a říčka není, takže tu vlastně nemám co dělat a smutně jdu kolem vyschlé stružky Klabavky zpět k jezu. Doufám, že někdo z životního prostředí učiní opatření, aby byl zachován minimální průtok a že ten kdo to zavinil, vyřeže křoviny a uvede vše do původního stavu, včetně zarybnění. Bavil jsem se s rybáři z MO Rokycany. Prý jednat už zkoušeli, ale vyjednat se nic nedá. I když jsem v louži pod jezem uhnal na nymfu několik ryb, odcházel jsem od vody ještě s horší náladou než od potoka.

Jedu dál. Tentokrát na rybník Ježek. U hráze tři rybáři, jinak nikde nikdo. To svědčí o tom, že tu ryby asi nebudou J . Kdyby bylo bylo by to plno. Zkouším vláčet kolem vrb, co stojí na břehu. Jedna větev, druhá větev, třetí…., vázka. Hmmm …. Asi žádné terno. Přicházím k rybářům, co se snaží chytit nějakou nástražní rybku.  Provádím kontrolu. Výraz v očích rybářů hovořil za vše. Rybářská stráž?  Ani jeden z rybářů nezapsanou docházku. Při pohledu na záznam o docházce mi bylo jasno. První výprava v letošním roce, na vleku člun, zřejmě výprava na Orlík. Jo trefil jsem se. Rybáři zapsali, dostali poučení, že musí zapsat i ulovené nástražní rybičky a jdu dál.  Na hrázi pán s prutem. Také chytá rybičky. Nikdo ale žádnou zatím nechytil.  Provádím kontrolu. Vše jak přes kopírák. Také nezapsáno. Tady ale musím vytáhnout i průkaz. Prý mě pán nezná a to je prý funkcionářem místní organizace a všechny členy RS zná. No co si má člověk myslet. Ten kdo by měl jít příkladem si ani nezapíše.  Tak mu alespoň zapisuji do soupisu, že neměl zapsanou docházku a jdu dál. Ještě slyším za sebou nějaké mudrování, ale nechci si ještě víc kazit náladu.  Větev, větev, kámen, vázka, větev. Prostě super vláčka, žádná ryba.  Bez radosti s ponurou náladou se vracím k autu. Dnes už jinam nejedu. Na jeden den toho bylo až dost. Cestou domů vzpomínám na roky, kdy jsem jezdíval na Ježek a tahal kapříka za kapříkem, cejny, rybník byl plný rybářů, že nebylo skoro kam si sednout.  Proč takový úpadek?  Rybník je v Rokycanech. MO Rokycany má spoustu členů, kde jsou?  Tam kde ryby. Zřejmě si vybírám špatné revíry.  Tak příště do Borku na zkušenou, nebo na Klabavu, ale o tom až příště.     

Kapitoly článku

Nahlásit chybu v článku, Hodnocení článku 5x:

Reklama