Když jaro začne ťukat na dveře

Zveřejněno: 18.2.2018 v 07:00 , Autor: Ivo Novák Revír: Rybník Letkov - Václav Rampich

Když jaro začne ťukat na dveře

Začátek jara je ale dost svízelný. První teploty nad bodem mrazu a slunečná obloha lákají, ale nepřináší rybáři zrovna skvělé podmínky k lovu.

Kapitoly článku

Když jaro začne ťukat na dveře, tak se v každém rybáři začne probouzet vášeň. Začne ovlivňovat mysl a vytlačovat z hlavy podvědomí, které nás nabádá k tomu, vytvářet hodnoty a smyslnou práci. Stačí, když se na jeden den po dlouhém slunečním půstu objeví modrá obloha a sluneční paprsky proniknou přes okno do příbytku.  Pak už záleží jen na tom, co dokáže manželka nabídnout, aby zachránila situaci a udržela rybáře doma. 

Někdy ani sexy prádélko a plná lednice nepomůže.  Začátek jara je ale dost svízelný. První teploty nad bodem mrazu a slunečná obloha lákají, ale nepřináší rybáři zrovna skvělé podmínky k lovu. Oteplení znamená tání sněhové nadílky, tím pádem i zvednuté stavy vody. To všechno rybář ví, přesto má v hlavě vzpomínky na loňskou sezónu a před očima vidí hřbetní ploutev parmy, jak prořízne hladinu po pěkném dlouhém souboji. Dokonce ten tah cítí v rukou. Jsou to silné emoce, které jsou v podvědomí a kdo nerybaří, ten to nemůže pochopit.

Přípravy probíhají většinou potají, aby se mise příliš brzo neprovalila. Ráno už je vše v kufru auta a je jen třeba se nepozorovaně vyplížit z domova, rychle nastartovat a hurá. Nevadí, že všude jsou značky pozor hrboly a i hlavní tah je samý výmol, jako by se člověk řítil polní cestou ke kravínu. Přizpůsobit rychlost povaze vozovky? Jo, tak to by znamenalo dorazit k vodě někdy v podvečer. Cesta se neskutečně vleče, každé auto, které nejede aspoň devadesát je překážka v silničním provozu.  Když je na výběr, tak se do poslední chvíle rozhoduji, jestli třeba jet rovně na Úslavu, nebo na pravo na říčku Klabavku. Úslava byla krásným místem na parmy, do Klabavky zase vyjížděli nádherné podoustve. Dilema, které má řešení až na poslední možné odbočce. 

Muškařina má obrovskou výhodu, že člověk nemusí dělat žádné přípravy krmení a shánět nástrahy. Krabička s muškami je v kapse vesty a co na návazec se rozhoduje až u vody. Sluníčko svítí a tak vyrážím. V mysli vyhrávají parmy a tak stáčím auto směrem na Plzeň. Je to zvláštní vyrazit na ryby do města, když by člověk měl hledat pohodu a klid někde v tiché přírodě.  Počítat kilometry a spotřebu auta nejde. To by člověk nikam na ryby nejel celý rok.  Hold je třeba se uskromnit někde jinde. 

Cestou si říkám, že mám štěstí. Na všech semaforech zelená a už přijíždím k mostu přes Úslavu a zvědavě nakukuji na vodu. V tu ránu padá brada dolů. Přes jez se valí kubíky vody a místečko pod hranou jezu je jedno velké vývařiště. Na levém břehu hned u jezu probíhá nějaká stavba a břehy jsou poseté bagry a různou stavební technikou co dává o sobě vědět.  Tady tedy rozhodně nebudu. Zastavuji, beru si fotoaparát, polarizační brýle a jdu se podívat z mostu na vodu. Sotva se drží v březích. Je vidět že místy se vylévá i s koryta. S nadějí koukám, jestli náhodou nezahlédnu stín ryby, nebo náznak že ryby tu přeci jen jsou.  Zapaluji cigaretu a šmejdím očima kolem břehů.  Voda kalná není. Místy je vidět až na dno i když jen mlhavě. Je dopoledne a tak přejezd na jiný revír je reálný.

Sedám tedy zpět do auta a vyrážím ke Klabavce. Jarní lovy s mušákem pod Chrástem bývaly senzační.  Už se mi zase vrací lepší nálada a v hlavě si spřádám strategii, jaká místa projdu a prochytám.  Nemám mušku chlebovku na tloušťky ze srnčí srsti. S tou tady vždycky bodoval kamarád Honza.  Muška ne příliš vábná, ale tloušti na ní skákali jako by šlo o opravdový kus chlebové střídky. Nevadí,nymfy mám, a když by byly pod kořeny u lávky parmy tak je snad na něco vylákám.  Krev ve mně pění, když auto co se vleče přede mnou, odbočuje na stejnou cestu, kde není místo na předjetí. Konečně sjíždím dolů k vodě. Když jdou ryby,tak je parkoviště u lesa vždycky plné.  Dneska ani kolo. 

Sjíždím krpál k vodě. Tady stojí jedno auto a to asi vrátného z prachárny.  U vody nikdo. Znovu vyrážím na průzkum jen s fotoaparátem a pruty nechávám v kufru auta. Ještě včera teklo vody tak akorát. Jeden den sluníčka a je všechno špatně. Voda valí i tady. Smutně koukám proti proudu k jezu i po proudu k mému oblíbenému místečku v zatáčce. Nikde jediné kolečko, nikde šplouchnutí ploutve. Z výšky nahlížím do jam kolem břehů. Nic. Ani výš proti proudu kde přitéká náhon. Když tu ryby jsou,tak odlesky z jejich boků jsou pěkně vidět. Pod jezem se voda točila a vytvářela boční proud. Ten se stýkal s hlavním a to místo bývalo top jak na plotice a tlouště,tak i na podoustve. Tentokrát tu tekla voda jenom rovně. Žádný vracáček,tišina. Mohl jsem si stoupnout do vody a pokoušet se o nemožné,ale jevilo se mi to jako ztráta času a já měl chuť si pěkně zachytat. 

Sluníčko se pomalu začalo vracet do peřin. Jet domů, aniž bych nahodil, jsem zavrhnul,ale napadlo mě, že když v řekách valí spousta sněhové vody a rybníky jsou ještě zamrzlé, že se podívám do Letkova. Tam má můj kamarád rybník. To by sice nic neřešilo, ale na rybníce má vybudované dlouhé dřevěné molo skoro do půlky rybníka. Tam se dá případně lovit i přímo pod molem jako na dírkách.  Není to daleko. Šest kilometrů a během chvíle odbočuji na vedlejší cestu k rybníku. Už z dálky mě vítá velká reklamní tabule. Jo Vašík vytvořil pro rybáře ráj. Nejprve se mi alespoň vrátí úsměv do tváře,ale i naděje do duše že si snad i dneska i někde nahodím a povodím nějakou tu rybku. Auta před vraty. To značí, že na mole rybáři budou.  Zastavuji kousek od vchodu a znovu jen s fotoaparátem vyrážím na průzkum.  Na mole potkávám dvě rodiny úplně stejné jako jsem tu potkal při poslední návštěvě. Že by se tu zastavil čas ? Nikdo se nezměnil. Všichni jsme zůstali mladí a krásní. Stačí chvilka a vidím jak lidi kolem tahají rybu za rybou. 

Pozoruji úspěšné lovce. Ti zvolili spláveček,červíky a větší hloubku.  Někteří zkouší i křiklavé nymfy,ale záběrů mají podstatně méně. S proutky máchají jako dirigenti při kvapíku.  Přemýšlím co tady zmůžu s vybavením co mám v autě. Muškařský prut nepřipadá v úvahu. Na hladině je pořád ledový škraloup a jen kolem mola je šance pustit nástrahu do vody.  Pro všechny případy vozím sebou krátký  přívlačový proutek, který občas používám k improvizacím.  Zbytek červů v kufru auta přežil i noční mrazík, mám tedy co na háček. Splávky mám v brašně u fotoaparátu i krabičku poslední záchrany s několika háčky a dokonce i několik marmyšek.  A je vyřešeno. Navazuji marmyšku  a beru červíky. Aspoň nebudou mít ryby háček v jícnu,ale pěkně na krajíčku.   Vašek má vždy zásobu hnojáčků  a tak nepohrdám jednou krabičkou a zařazuji se mezi ostatní rybáře.  Nediriguji kvapík, ale pomalou táhlou píseň. Jemné chvění špičky s marmyškou těsně nade dnem.  Občas pomalu přizvednu a zase spustím marmyšku na dno. Dlouho netrvá a mám na prutu první rybu. Krásný siven, hned druhý,třetí. Ryby zřejmě najely a hledají něco k jídlu. Nemám co bych jim nabídnul,tak zase odjíždí k sousedům.  Přihazuji pár červíků. Musím šetřit. Moc jich nemám.  Ale i ta malinká hrst obrací rybí pozornost na moje lovné místo. Nenajíždí ale siveni, ale pstruzi duhový. Zřejmě druhá vlna. Během chvíle se mi jich daří vytáhnout z vody několik. Divné. Člověk by čekal že ostatní ryby to vyplaší.  Záběry jsou rázem jemnější a málo čitelné. Přisuzoval jsem to opatrnosti ryb, ale první stříbřité tělo cejna vše objasňuje.

Přijeli cejni. Rychle letí do vody další hrstička červů. Ty se ladně pomalinku propadávají ke dnu. Překvapila mě bojovnost cejnů. Tak nebojují ani v létě. Nejprve jsem myslel že mám na prutu marénu. Ta se dokáže poprat o svůj život,ale cejn ? Tady hold jo. Po několika cejnech přišla nádherná plotice. Různě jsem zkoušel měnit červíky a hnojáky, ale i převazovat několik druhů marmyšek. Líny bych začátkem března na prutu nečekal, ale opak byl pravdou.  Lína na marmyšku jsem ještě nechytil, tady hned dva za sebou. Nádhera.

I kdybych nechytil už nic jiného,tak bych byl spokojený. Rybáři se svými úlovky se začali pomalu loučit a molo začalo být prázdné. Slunce se ztratilo za korunami stromů a mě nezbylo než poděkovat Vaškovi že jsem si mohl užít rybařiny i když den pro mne začal beznadějně. Večer jsem měl na programu vázací večírek se skvělou partou muškařů a tak jsem se vydal na cestu k domovu.  Celou cestu jsem přemýšlel o tom, jak by to bylo super, kdyby všichni rybáři vlastnící rybářského lístku a povolenky měli možnost navštívit takovou oázu a tam si mohli ukojit svojí vášeň.  Nevím jestli je to reálné. Myslím že v rámci propagace rybářství by to možné bylo. Jsou různé dotace na propagaci. Kdo by přišel Zaplatil by symbolický poplatek za možnost rybolovu a podle ceníku i za ponechané ryby. Náklady a příjmy by byly vyrovnané a rybáři by měli možnost si naplnit nitro pocitem spokojenosti.  Ale to je asi jen utopie.  Raději chytám na svazových vodách,ale jsou dny, kdy návštěva rybářského ráje v podobě soukromého revíru se zdá jako jediným možným řešením.  Zvolil jsem tuto variantu a nelituji toho.  Prohazovat muškařskou udicí valící se proud sněhové vody bych možná několik hodin vydržel, ale jaký by byl výsledek, to nedokážu odhadnout.  Zřejmě bych odjížděl domů se zachmuřenou tváří. Z celého dne jsem si odnesl jedno ponaučení.  Dřív než příště vyrazím na jarní toulky po českých řekách zkontroluji si na internetu jaké jsou průtoky a vyhodnotím zda má vůbec smysl vyrážet. To jsem udělat mohl a ušetřil bych si spoustu kilometrů.  Ověřit si průtoky těsně před odjezdem z domova rozhodně nebude na škodu.   Už to nebude trvat dlouho a zmizí poslední zbytky sněhu a ledu.  Tráva se zazelená,vykvetou sněženky a petrklíče a bude dobře. Tak příště zase někde u vody.

 

Kapitoly článku

Nahlásit chybu v článku, Hodnocení článku 1x:

Reklama